Archiv autora: Klaudie

Dlouho jsem nevěděla co to je být sám sebou. Jak k tomu jako mám dospět? Obvykle se navíc tenhle termín používá pro někoho, kdo vás rozčiluje, jelikož se divně obléká a navíc je nezdvořilý…

Ale rok v karanténě nás jaksi nutí být sám se sebou. Být sám sebou.

Pochopila jsem, jak nemožnost být fyzicky součástí nějaké skupiny, může být traumatický, ale i léčivý.

Pochopila jsem, že být součástí skupiny dává nějakou naději, že svět vypadá tak, jak chceme. Dává nám možnost schovat se za jednáním někoho jiného, někoho jiného nevědomě napodobit. Myšlenkou skupiny se zaštítit. A zároveň bere tu možnost najít ve světě širém sebe sama. Chybí totiž ta nutnost. Člověk je prostě nějak tvor líný a tak to asi i zůstane. Ale aby nezakrněl, vesmír mu stále hází klacky pod nohy…:-)

Až jsem si jednou řekla, že když se nemůžeme scházet, můsí v tom být také něco dobrého. A je to jasné. Můžeme (a musíme) najít sami sebe, své vlastní cesty. A až to uděláme a zabydlíme se v tom, pak se zase budeme moci potkat společně. O něco moudřejší.

Jak se potkat sám se sebou?

Je to nakonec nečekaně jednoduché. Stačí se naučit používat svalový test. Naučit se vnímat na těle pocit silného/slabého. Potom máte odpověď na jakoukoliv otázku. Víte jak reagovat, jak se rozhodnout, co je pro vás dobré.

Být sám sebou není soubor oblečení na další 3 roky, není to ani o nějakém konceptu chování, nebo naučených odpovědí. Není to nic z budoucnosti.

Být sám sebou znamená být tady a teď. Být v přítomnosti, neřešit jak se zachovám příště, ale cítit, jak se mám zachovat teď. Proto ten svalový test. Naučit se život vnímat nejen 5ti základními smysly, ale především intuicí (i když přes tělo).

Co nejčastěji vnímat svět a okolí, zda na vás působí silně, nebo slabě. A rozhodnout se pro silné.

A ano, vaše chování a reakce nebudou konzistentní ani predikovatelné. Nebudou se zakládat na logice, ale na intuici, na momentálním vývoji událostí, na přítomném okamžiku. Prostě budete každý den znovu rozehrávat novou partii Člověče nezlob se…

… a koho volíš? Losnu nebo Mažňáka?

Jak to tak už mezi lidmi chodí, další zásadní rozdělení je, zdá se, na světě.

Tentokrát se rozdělení netýká ani Velkého Vonta, ani koprové omáčky. Týká se reakce na nové choroby.

Vypozorovala jsem a rozdělila si tábory na „přeháněče“ a „popírače“ covidu.

Oba tábory samozřejmě nesmiřitelně obhajují své jedině správné stanovisko a naprosto odsuzují hlediska jiná.

Prostě, nic nového pod Sluncem…

Zajímavé na tom ale je (pokud se hlouběji nebo šířeji zadíváme), že oba tábory mají beztak jedno společné. Strach. Strach z toho, že zemřou. A strach z toho, že tento děj nemají ve svých rukou ani zdánlivě.

Jedni mají strach, že se nakazí a následně zemřou, což by se jim jinak jistě nestalo.

Druzí zase mají strach, že by vůbec mohli mít strach z nemoci a ze smrti. A snaží se nepřipustit si ani náznak vlastní smrtelnosti.

Tak. A pokud jste se někde rozčílili, výborně. Víte v jaké jste skupině.

O to celkem ale nejde.

Za celou věcí stojí celkové nastavení naší společnosti. Snaha nevidět smrt a narození jako přirozenou součást našich životů.

Obě fáze svěřujeme lékařům a zavíráme „pacienty“ před zraky ostatních. Odpíráme kontakt rodiček, nově narozených dětí i umírajících s rodinou. Dětem běžně lžeme o tom, jak přicházejí na svět, i jak ostatní ze světa odchází.

Dokud tahle témata nenarovnáme a nenaučíme se je začlenit do našeho života, budeme stále žít ve strachu z nových věcí i ve lži.

Když už jsme se narodili, smrti se nemůžeme vyhnout.

Myslím, že je na čase učit se žít tak, abychom se smrti nemuseli tolik bát, ani ji odsouvat do skříní ke kostlivcům. Přemýšlet více v souvislostech. Dávat do pořádku svoje pocity. A třeba i si najít nějaký koncept, který pomůže elegantně a nenásilně tento strach překlenout.