… a koho volíš? Losnu nebo Mažňáka?
Jak to tak už mezi lidmi chodí, další zásadní rozdělení je, zdá se, na světě.
Tentokrát se rozdělení netýká ani Velkého Vonta, ani koprové omáčky. Týká se reakce na nové choroby.
Vypozorovala jsem a rozdělila si tábory na „přeháněče“ a „popírače“ covidu.
Oba tábory samozřejmě nesmiřitelně obhajují své jedině správné stanovisko a naprosto odsuzují hlediska jiná.
Prostě, nic nového pod Sluncem…
Zajímavé na tom ale je (pokud se hlouběji nebo šířeji zadíváme), že oba tábory mají beztak jedno společné. Strach. Strach z toho, že zemřou. A strach z toho, že tento děj nemají ve svých rukou ani zdánlivě.
Jedni mají strach, že se nakazí a následně zemřou, což by se jim jinak jistě nestalo.
Druzí zase mají strach, že by vůbec mohli mít strach z nemoci a ze smrti. A snaží se nepřipustit si ani náznak vlastní smrtelnosti.
Tak. A pokud jste se někde rozčílili, výborně. Víte v jaké jste skupině.
O to celkem ale nejde.
Za celou věcí stojí celkové nastavení naší společnosti. Snaha nevidět smrt a narození jako přirozenou součást našich životů.
Obě fáze svěřujeme lékařům a zavíráme „pacienty“ před zraky ostatních. Odpíráme kontakt rodiček, nově narozených dětí i umírajících s rodinou. Dětem běžně lžeme o tom, jak přicházejí na svět, i jak ostatní ze světa odchází.
Dokud tahle témata nenarovnáme a nenaučíme se je začlenit do našeho života, budeme stále žít ve strachu z nových věcí i ve lži.
Když už jsme se narodili, smrti se nemůžeme vyhnout.
Myslím, že je na čase učit se žít tak, abychom se smrti nemuseli tolik bát, ani ji odsouvat do skříní ke kostlivcům. Přemýšlet více v souvislostech. Dávat do pořádku svoje pocity. A třeba i si najít nějaký koncept, který pomůže elegantně a nenásilně tento strach překlenout.